Příhoda

Fine, rozhodla jsem se psát častěji. Takže další článeček je tady! c:

Tentokrát se to bude týkat "mého" koně Medvěda a hodiny, kterou jsem s ním zažila!

Konečně jsem odjížděla autobusem ke koním. Už jsem si hrozně těšila a tak mi cesta uběhla neskutečně rychle, i když to bylo asi na 45 minut.

Vystoupila jsem z autobusu a natěšeně se rozběhla po chodíku a zabočila do jezdeckého areálu. Ve venkovní jízdárně už jezdili koně. Rychle jsem pozdravila trenérku a uháněla k boxu pro velkého koně. Zdálo se, že je prázdný, ale když jsem si stoupla na špičky, uviděla jsem strakatý hřbet ponyho. Chudák byl ubytovaný ve stání pro větší koně a tak vždycky, když chtěl koukat ven, musel mít hrozně zvednutou hlavu. Mimochodem, vypadal hrozně vtipně.

Rozhodla jsem si nejdřív přezout boty do jezdeckých a navléknout si takzvané chapsy, návleky na nohy, které sloužily k propojení okraje boty s nohavicí - díky těmto návelkům se mi v sedle nezadrhávaly nohy a sedlo mě také nemohlo skřípnout (jo, opravdu to jde, mám to vyzkoušeno!). Vešla jsem do boxu. Pony ani nezvednul hlavu a dál si pochutnával na senu. Ten poník se jmenoval Méďa a byl to jeden opravdu důležitý bod v životě. Na pátky jsem se vždyky těšila, mohla jsem za ním totiž zajít a zajezdit si. Sedla jsem si do slámy a hodila chapsy za sebe. Začala jsem si rozvazovat tenisky a obouvat jezdecké boty. Poté jsem zašátrala za sebe, abych si vzala jeden návlek a mohla si ho obéct. Nebyl tam.
Otočila jsem se uviděla jeden chaps pod Méďovou tlamou. Rychle jsem natáhla ruku a sebrala ho, to ale byla chyba. Ucítila jsem teplý sliz, který byl na návleku a pochopila jsem, co to je a co se právě stalo. Chaps byl od slin. Od koňských slin. Nemusela jsem se ani otáčet, abych viděla, že druhý vězí v koňské hubě. Zaúpěla jsem a snažila se Méďovi chaps z tlamy vyrvat. Méďa stisknul a uraženě se na mě podíval.

~~~~~~~~~~~~

Konečně jsem ho měla nasedlaného. Moje chapsy ležely ve slámě v boxu a já jela pro dnešek bez nich. Pohladila jsem Méďu po čele, které mimochodem měl hrozně hladké a měl na něm bílou hvězdičku, a vydala se na jízdárnu, která se mezitím uvolnila. Méďa byl od přírody líný a tak mě to stálo celkem dost sil, než jsem ho dostala na střed jízdárny.
Potom už to bylo v pořádku. U Méďi byl ten problém, že pokud jsem nechtěla, nic nedělal automaticky. Pokud jsem nic nedělala, chodil si v klidu křížem krážem jízdárnou, ne jako všichni ti školní koně kteří jezdili jako automat kolem jízdárny. Poté přišel klus - to jsem se také musela dost snažit, aby udržoval tempo - a potom konečně cval. Jezdil s námi i Lupínek, kterého jsem přezdívala profesor Lupin (Harry Potter). Byl rychlejší než Méďa - tedy vlastně ne, Méďa by byl rychlejší, ale on nechtěl a nedal se přinutit, aby tak rychle běžel. Tentokrát jsem si opravdu přála, aby ze sebe vydal to nejlepší. Pobídla jsem ho. Cítila jsem nával energie pod sebou. Usmála jsem se a v C přešla do pracovního klusu. A v rohu už jsme cválali. Pobídla jsem ho. Zrychlil. Proběhli jsme kokem trenérky jako vítr. Sedla jsem si do lehkého sedu a nechala se unášet. Po několika minutách jsme byli opět v akci a cválali na druhou ruku. Jemně jsem ho upozornila bičíkem a potom už to byla nádhera! Byla to ta největší ryhclost, kterou jsem kdy jela. Pobídla jsem ho několikrát za sebou, nechtěla jsem, aby to skončilo... A Méďa zrychloval a zrychloval. Vše bylo jako rozmazané šmouhy.